Ovce nebo lídr?

Už v tom zase lítám… Před několika lety mě kamarádi vybudili k běžeckým výkonům. V té době jsme začali mluvit o účasti na maratonu. A také se tak stalo. Bohužel jsem v tom zůstal sám. Ostatní o tom dál jen mluvili. Od prvního maratonu jsem nic nečekal, byla to jen zkouška, zda to zvládnu. Také to měla být zkušenost do mé praxe kondičního poradenství, zaměřeného na sportovní výživu. Poradenství jsem v té době veřejně nepropagoval a ještě několik let to zůstalo jen u sporadické pomoci blízkým. Snad proto, že jsem neměl nikoho, komu bych předával své zkušenosti, byl můj výsledek na následujících třech maratonech jen průměrný. Čekal jsem, že budu rychlejší.

Pravdou je, že mé tréninky ovlivnily děti, zaměstnání i krátkodobé zdravotní potíže. To víte, muži a rýma, to je smrtelná kombinace! A úplně nejhorší je, když to přijde právě v rozhodujícím období tréninku. Nenaběhané kilometry se pár dnů před startem dohání jen velmi těžko…

Největší vliv na to však zřejmě měla má povaha. Už před mnoha lety jsem ve svém chování vypozoroval, že pokud to po mně není přímo požadováno, tak nevyčnívám. A už vůbec ne, když nejsem v daném oboru nijak zvlášť ambiciózní či pokud něco vnímám jen jako zábavu. Tehdy jsem jedna z mnoha ovcí a jdu s davem.

Opačný efekt jsem však zažíval v něčem, co u mě bylo na prvním místě. V něčem, co jsem natolik ovládal, že jsem mohl učit ostatní. Dnes už mohu jen vzpomínat na ty úžasné chvíle, kdy jsem trénoval karate. Bylo to sice krátké období, ale o to intenzivnější. Nutilo mě to trénovat víc než ostatní, abych byl pro ně vzorem. Není nic horšího než třída, kde jsou studenti lepší než učitel. Teď už se bohužel jedná jen o vzpomínky „zašlé slávy“.

Důvod, proč o tom píšu, je ten, že být ovcí pro mě znamená konec mého rozvoje. Zato být v něčem lídr je pro mě cesta vzhůru. Nemám nic proti ovcím. Rád se v některých oblastech nechám vést.  Třeba jít cestou některého skvělého kuchaře a uvařit přesně podle jeho rad. I když to pak vypadá jako zcela jiné jídlo. Tam nemám žádné ambice, proto mě to vůbec netíží. Co se však týká cvičení a získávání kondice, mám jasnou vizi. Pokud si teda můžu zvolit – už kvůli sobě, abych nezakrněl – tak v tomto budu raději lídrem.

A tím se dostávám k tomu, že už v tom zase lítám. Na podzim se mi ozval kamarád, že se zapsal na pražský maraton (konečně po pěti letech). Tak jsem se také přihlásil. Opět. Měl jsem sice už v plánu se místo běhání ponořit do tréninku bojových umění, abych konečně naplnil své sny. Jenže pořád je co zlepšovat. Tak proč ne třeba maratonský čas.

Některé šance se neopakují a všichni dobře víme, že ve dvou se to lépe táhne. Proto bych toho využil a stal se raději lídrem, abych měl motivaci být při tréninku o krok napřed. Třebaže mě během závodu předběhne asi 5000 běžců. Celá polovina účastníků. Ale to nevadí. Pro mě je to více než závod k cíli. Pro mě je cíl ta cesta, během které získávám kondici. Protože podstatou lídra není být nejrychlejší a nejsilnější, ale ukázat ostatním směr a pomoci jim dosáhnout jejich vrcholu.