Opravdu to byl masakr!

Abych zažil masakr, nemusel jsem čekat až na samotný běh (Brněnský masakr), protože masakr to pro mě byl už od samého počátku. Stále jsem byl zaneprázdněn něčím jiným a z tréninku nakonec zbylo jen pár běhů, do kterých počítám i blanenský půlmaraton. Nicméně dvě třicetikilometrové trasy týden před závodem mě fyzicky i psychicky natolik podpořily, že jsem se s ledovým klidem postavil bez obav na start (teď už je to jedno). Tato pohoda mi vydržela několik kilometrů až do výběhu na Babí lom. Nebylo kam spěchat, rád se pokochám pohledem po okolí, vždyť jsem tu nebyl od chvíle, kdy jsem tu požádal manželku o ruku. Tehdy i ona sotva popadala dech a vydala ze sebe jen „ano“. Prostě masakr.

Potom se ochladilo a spolu s tím přišel i vítr, který nepříjemně ochlazuje zpocené oblečení, musím běžet dál. Blíží se Vranov. V těchto místech se rozchází trasy pro běžce, kteří se rozhodli běžet jen třicet kilometrů. Stejně jako cesty se rozchází i moje myšlenky. Proč jsem se taky nezapsal na tu kratší trať? Už bych měl půlku za sebou. Místo toho beru do zásoby nabídnutou energetickou tyčinku a pokračuju v mírném dešti, opět do kopce. Mám před sebou už jen 48 km.

Zcela propocený se pomalu blížím na Nový hrad, mám za sebou teprve 22,5 km, sedám a piju. Dostal jsem nápad za všechny prachy – posilním se tou sladkou tyčinkou. Zakusuji se do ní, čímž porušuji své základní pravidlo „nic nevyzkoušeného během závodu“. Tyčinka uzavírá vstup do krku, nelze nic polknout. Podivná hmota mi lepí čelisti k sobě, tento pocit se přenáší i na nohy. Nemůžu dýchat, ostatní pokračují v běhu, já hledám pazourek na odstranění potíží. Tím se stavím do čela skupinky, která už zcela nectí, že to je běžecká soutěž.

Druhý průběh Adamovem… sláva, třicet kilometrů je za mnou! Z občerstvovací stanice vede šipka přímo do kopce. Kam jinam v těchto místech. Kopec je tak prudký, že i v chůzi je těžké překonat gravitaci. Na konci tohoto táhlého kopce se tyčí Alexandrova rozhledna. V tomto místě nechávám odběhnout menší skupinku, aby mi nikdo nebránil v rozběhu. Má strategie byla účinná, už jsem je až do konce závodu nepotkal.

Dobíhám na kontrolu a občerstvení v maratonské vzdálenosti. Myšlenky, že v Bílovicích skočím na vlak a pojedu domů, jsou velmi lákavé. Ne, nejde to, zbývá jen dvacet jedna kilometrů. Pak nastává největší zlom v závodu – už je mi to jedno. Ano, na to jsem čekal. Přestávám vnímat namožené svaly a běžím dál. Zřejmě z vidiny konce i mírně zrychluju. Opět mě ale zpomaluje dlouhý táhlý kopec, který nebere konce. Zdá se mi, že už šlapu svižnou chůzí asi hodinu a konec stoupání v nedohlednu. Objeviteli této cesty měli dát cenu za největší „vopruz“ závodu.

Probíhám okolím Útěchova a Soběšic, kraj dobře mi známý mě naplňuje nadějí. Teď už je jisté, že doběhnu – když jsem zvládl padesátku, tak těch třináct kiláků nic není. Zrychluji, ale po dvou kilometrech přecházím do rychlé chůze kvůli svalovým křečím. Naštěstí nastává cesta z kopce, škoda neběžet, hledám vhodný styl pohybu, kterým bych křeče obelstil. Zanedlouho se přede mnou zjevuje další občerstvovací stanice.

Vybíhám plný sil. Běžím, jako kdybych právě začal. Žádné křeče ani únava. Překonávám snadno i kopce, které už jsou mnohem mírnější než na začátku. Míjím poslední kontrolu a blížím se k cíli. Zvládl jsem to! Spokojeně probíhám cílem a říkám si „poprvé a naposledy“. Dostávám medaili na památku.

Doma překvapuji svoji svěžestí. Po tak dlouhém běhu jsem byl očekáván ve více zbědovaném stavu. Naopak. Jsem vyhlazený jak ze salonu, zmizely vrásky v obličeji a kruhy pod očima. Chlubím se medailí a časem 9:53 a říkám si „mohlo to být lepší“. Možná příště…?