Vstříc energii

Začalo jaro, a to je nejvhodnější čas oživit jídelníček a přidat trochu více do kroku. Myslím tím začít se více hýbat a rozcvičit se po „zimním spánku“. Ne všichni byli aktivní i v zimě a nyní je třeba to napravit. V lednu jsem byl taky trochu zamrzlý, ale během února jsem začal s lehkým tréninkem. Párkrát do týdne krátký běh na zahřátí a potom posilování, abych probral své ospalé tělo a rozdýchal plíce. Účelem je zlepšit kondičku, získat energii, a předejít tak jarní únavě. Není vždy jednoduché překonat svoji lenost a opustit teplo domova. Když už ale stojím venku, jsem rád, že jsem se odhodlal. Ze začátku se zdálo, že už bude téměř jarní počasí, jenže zdání klame a já pokaždé běžel v dešti a větru, nebo ještě v lepším případě v dešti se sněhem.

Nechtěl jsem to však už odkládat, protože jsem měl vypracovaný tréninkový plán na celý měsíc. A také jsem chtěl trochu natrénovat na jeden březnový 10km běh.

Začal jsem více pít (tím nemyslím jen mé oblíbené bílé), abych propláchl buňky a očistil tělo. Zpestřil jsem si stereotypní snídaně a zkusil nové recepty. Začal jsem si připravovat jídlo doma a jíst tak, aby mi to zapadalo do tréninkového plánu, časově i objemově. Nikomu snad nemusím vysvětlovat, jak nelehce se běží, sotva dojíte knedlo zelo. A to nemluvím o tom pivu, které si spoustu lidí po takovém jídle dá.

Tři týdny jsem se držel rozpisu, ani jednou jsem nevynechal. Každé ráno jsem začínal rozcvičkou a několikrát denně se protahoval. Je to krása, když cítíte, jak vám to jde. Jak běháte stále rychleji, jste pružnější a lépe se vám dýchá. A najednou tu byl týden, ve kterém jsem chtěl zaběhnout svoji nejrychlejší desítku. S tréninkem jsem začal o týden později, než jsem chtěl. A bylo cítit, že mi těch pár dní navíc chybí – běželo by se mi lépe, kdybych měl možnost nechat trochu zregenerovat svaly a získat více duševní jistoty.

Všechny myšlenky a obavy z mé přípravy však byly zcela zbytečné. Moje nejmilejší holčičky mě mé nejistoty zbavily. Připravily mi 3 noci beze spánku pěkně za sebou a to po měsíci, kdy jsem od půlnoci do páté hodiny ranní konečně téměř nerušeně spal. Nyní mám 100% jistotu, že to můj rekord nebude. Jsou to spící sopky. Nikdy nevíte, kdy se probudí a vybuchnou. Ta starší měla dvě noci záchvaty kašle až do rána. Třetí noc už se uklidnila a dala prostor mladší, která bezdůvodně ožila těsně po půlnoci a usnula k ránu.

Já pak ráno hleděl do zrcadla na své pytle pod očima a říkal si „ to nedám“.  Srdce mi bušilo a stěží jsem dýchal. Nikam nejdu, to nemá smysl. V každém případě jsem měl ten den v plánu 10km běhu, říkal jsem si tedy, že to nechám na odpoledne. Ale nakonec jsem zavolal kamarádovi a běželi jsme spolu. Žádný spěch, jen tak v klidu a drželi jsme tempo. Za 53 minut jsme byli v cíli, rekord se dle předpokladů nekonal, ale trénink toho dne byl splněn. Úspěch byl, že jsem to uběhl v tomto stavu bez jediného zastavení. Někdy věci nejdou podle plánu, ale je důležité hledat ve všem alespoň trochu potěšení.

Jako jarní oživení jídelníčku dostala dcerka „vítěznou klobásku“, která byla pro běžce připravená v cíli. K tomu ještě teplý čaj v plastovém kelímku, aby měla na co vzpomínat.