Masakr pokračuje!

Už si budu muset nejspíš zvyknout na pár zvláštních úkazů ve svém životě. Jedním z nich je, že když dosáhnu v nějaké oblasti jistého vrcholu, tak je to poslední úspěch a tím to končí. Pár ukázek pro představu: trénoval jsem mnoho let karate a ve chvíli, kdy jsem si vytrénoval první mistrovský stupeň (černý pásek), tak kimono i s páskem skončily složené ve skříni. Pár let jsem jezdil na koni a ve chvíli, kdy jsem si konečně pořídil jezdecké boty a bičík, že budu jezdit více, tak jsem se projel už jen párkrát a od té doby jsem na koni neseděl. Stejně to dopadlo i s lyžováním. Lyžování se mi natolik líbilo, že jsem byl odhodlán jezdit na hory a učit. Využil jsem šance na univerzitě udělat zkoušky na cvičitele lyžování, nakoupil drahou výbavu a vyjel jsem jednou do našich hor a jednou do Rakouska. Pak přišlo období bez sněhu plné studijních povinností a lyže se již sněhu nedotkly.

Druhý úkaz je, že když se namotivuju a jsem plně odhodlaný dělat vše naplno, tak mě uzemní například oteklý loket se zánětem mazových žláz, tzn. téměř dva měsíce bez námahy. Když mě to pustí a začnu se pomalu rozcvičovat, přiletí nějaká bakteriální nemoc, která znamená další tři týdny bez zátěže. A když už jsem u lékaře tak často, dokážu se mu svěřit s aktuálními i s déle trvajícími obtížemi a on mě pošle ke specialistovi, který mi „pomůže“ například vyléčit palec tak, že neobuju boty a běhání ani jiná práce minimálně další tři týdny nehrozí.

Po tom všem se konečně přiblíží čas dovolené, což je skvělé, na to čekám celý rok. Jenže hned pár dní po návratu následuje půlmaraton Moravským krasem. Už jsem to uběhl i s horší kondičkou. Co mi dělá větší starosti je, že mi potom zbývá pouze 21 dní do onoho 63km dlouhého závodu… A to je vážně masakr!